Kdo je Walter Serner?

O "českých" kořenech dadaismu

AUTOR: Petr Hlaváček

Před sto deseti lety vypukla v Evropě krvavá válka, která vstoupila do dějin jako "velká" či "první světová". Neutrální Švýcarsko si tehdy pokojně žilo svou alpskou idylu, zároveň však bylo vítaným úto­čištěm emigrantů, pacifistů, revolucionářů a hoch­štaplerů všeho druhu ze všech koutů šílícího ev­ropského kontinentu.

Záhada Cabaretu Voltaire

Patřil k nim i jistý V. I. Uljanov přezdívaný Lenin, který zde spřádal své zlověstně fantaskní plány o světové komunistické revoluci a dik­tatuře proletariátu. V únoru 1916 přesídlil do Curychu, kde dokončoval pamflet Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, čtení opravdu duchamorné. Uprostřed blahobytné švýcarské společnosti, v níž panoval konsensus mezi dělníky a střední vrstvou, propadal ovšem pesimismu, neboť poptávka po revoluci tu zcela absentovala. V curyšském bytě na Spiegelgasse 12 žil izolován a v péči své submisivní manželky Naděždy Krupské, do okolních restaurantů a kaváren docházel jen sporadicky, stranil se dokonce i ruské bolševické emigrace, s níž byl v permanentním konfliktu.

Neurotický "filosof" a budoucí strůjce vražedného teroru v Rusku a celé východní Evropě teprve čekal na svou chvíli, zvlčení Evropy mu bylo vítaným prostředkem k zažehnutí revolučního požáru. O pouhých šedesát metrů dále, a navíc ve stejné ulici, totiž na adrese Spiegelgasse 1, vznikl 5. února 1916 z iniciativy německého literáta Huga Balla a jeho družky Emmy Hennings dnes již legendární Cabaret Voltaire, který se stal centrem zejména německé umě­lecké a intelektuální emigrace.

Zatímco se Lenin, onen suchý patron a apoštol násilí, užíral nenávistí k lidem (a snil o své variantě nápravy "lidstva"), v Cabaretu Voltaire zněly avantgardní básně, prezentovala se ztřeštěná divadelní a hudební představení, konaly se výstavy i filosofické disputace, ozýval se řev, salvy smíchu, bučení, potlesk i praskot tříštícího se skla a rozbíjeného nábytku. Není divu, že curyšská policie si mnohem více všímala pozdvižení kolem nového uměleckého podniku než činnosti obskurního ruského emigranta. Ze zmatků a běsů války právě zde povstalo umělecké hnutí oscilující mezi nonsensem, totální anarchií a mravním nihilismem, vlastně svérázný ži­votní styl, jemuž se vzápětí dostalo i zvláštního jmé­na.

Zrodilo se dada čili dadaismus, který byl výrazem zhnusení i radosti ze života. Rychlostí blesku zasáhl výtvarné i literární umění, takže se v mezinárodně rozprostřených sítích Cabaretu Voltaire komíhala jména jako Tristan Tzara, jenž byl údajně původcem onoho tajemného pojmenování, dále Richard Huelsenbeck, Marcel Janco a Hans Arp. Díky jejich takřka misijnímu zanícení se dadaismus šířil do Paříže, Berlína a New Yorku, zasaženi či provokováni jím byli Apollinaire i Picasso, stejně jako Marinetti a Modigliani.

Zapomenutý "guru" dadaismu

Když v eseji Svět, který voní (1930) rekapituloval Karel Teige mimo jiné i dobrodružné dějiny dadaismu, neopomenul zmínit jméno, bez něhož by byl Cabaret Voltaire jen slabým odvarem dřívějších avantgard: "Je tu Walter Serner, cynik. Naturalistická, téměř žurnali­stická slohová metoda. […] Serner píše o hochštaple­rech života a umění. Jeho pesimismus prohlašuje, že stav obytné plochy zeměkoule je pouhým výsledkem nudy, která se stala nesnesitelnou. […] Ale nezlobí se na hloupý svět příliš, neboť ví, že by to bez hloupých lidí ani nebylo na světě hezké." O jeho českých vaz­bách se ovšem Teige vůbec nezmiňuje.

Když se roku 1966 konaly ve Švýcarsku a západním Německu výstavy u příležitosti padesátého výročí vzniku dadaismu, připomněl výtvarník, literát a filmový experimentátor Hans Richter, sám někdejší kumpán z Cabaretu Voltaire, že právě Serner byl jedním z nej­důležitějších hybatelů tohoto provokativního hnutí. O Sernerově skutečném původu a životních osudech však také mnoho nevěděl – měl se narodit v Karlových Varech, roku 1922 prý odcestoval do sovětského Ruska a tam zmizel. Alespoň tak zněla jedna z mnoha serne­rovských legend kolujících Evropou.

Kdo byl tedy Walter Serner? A můžeme snad dokon­ce hovořit o "českých" kořenech dadaistického hnutí? Narodil se 15. ledna 1889 jako Walter Eduard Seligmann, a sice na českém severozápadě, v Karlových Varech, židovským rodičům německého jazyka. Jeho rodina, sídlící ve vile Edelweiß, byla zámožná a kulturně ve­lice aktivní, otec vlastnil lázeňský týdeník Karlsbader Zeitung. Mladičký Walter studoval na karlovarském gymnáziu císaře Františka Josefa, ovšem roku 1908 u maturitní zkoušky propadl. Byl snad poněkud indis­ponován a svou roli jistě sehrály i jeho časté konflikty s profesorským sborem.

Rodiče se proto obrátili na ředi­telství gymnázia v nedaleké Kadani, kde bez problémů studovala řada nonkonformních mladíků, často právě židovského původu. Před ním tu maturovali například Theodor Innitzer, pozdější vídeňský arcibiskup a kar­dinál, básník a literární expresionista Victor Hadwiger nebo Hugo K. Tippmann působící pak jako žurnalista ve Spojených státech. V Sernerově maturitní komisi mohl klidně zasednout Carl Furtmüller, kadaňský profesor němčiny, sám Žid, sociální demokrat a pedagogický reformátor. A tak právě v Kadani složil náš hrdina 18. února 1909 svou zkoušku dospělosti.

"Mezinárodní hochštapler" na cestách Evropou

Hned poté přesídlil do císařské Vídně a zapsal se ke studiu práv na tamější věhlasné univerzitě. Zároveň přestoupil z pragmatických důvodů na katolictví a změ­nil si jméno na Serner. Své zkušenosti z gymnázií v Kar­lových Varech a Kadani popsal v ironickém článku Rady maturantům, který publikoval v otcových novinách Karlsbader Zeitung. V tomto svém vídeňském období hojně navštěvoval divadla, výstavy a koncerty, napsal první eseje a kousavé recenze. Spřátelil se zde také s výtvarníkem Oskarem Kokoschkou, jemuž v lázeňské sezoně roku 1911 zorganizoval v karlovarském Café Park Schönbrunn soubornou výstavu. První Kokosch­kova samostatná výstava se uskutečnila teprve roku 1910 v Berlíně, Karlovy Vary tak v umělcově biografii zaujaly více než čestné místo.

Serner se jakožto kurátor choval již tehdy velmi netradičně, tato výstava byla vlastně jeho první uměleckou provokací. Při vernisáži kritizoval demokratizaci umění vycházející vstříc "ne­kulturním šosákům". Během výstavy došlo k několika skandálům, křiku a prudkým hádkám mezi návštěv­níky – jistě k velkému potěšení budoucího dadaisty, který označil odpůrce Kokoschkova umění za "kramáře a umělecký póvl". Už v následujícím roce ale odchází do Berlína, kde působí v avantgardním časopise Die Aktion. Právnická studia dokončuje na univerzitě v Greifswaldu. Svou disertaci na téma právního postavení dárce však pojal svérázně – z větší části byla nepřiznaným plagi­átem a více než seriózní vědeckou práci připomínala literární rozpravu. Není tudíž divem, že doktorskou zkoušku složil v roce 1913 až na druhý pokus.

Ještě na podzim 1913 vyráží do Paříže a píše zde předmluvu k novému německému vydání klasického díla Alexandera Parent-Duchâteleta O prostituci ve městě Paříži. V roce 1914 se krátce mihne Berlínem v úloze podvodného lékaře – pro spisovatele Franze Junga tehdy v jedné z kaváren sepsal falešné lékařské potvrzení, které mu umožnilo dezerci z vojenské služby. To už se Evropa otřásá válečným běsněním, a tak Serner jako přesvědčený pacifista – nadto stíhaný berlínskou policií – raději mizí v neutrálním Švýcarsku. Od roku 1915 bydlí v Curychu, kde pod pseudonymem Wladimir Senakowski publikuje v časopise Der Mistral své první experimentální prózy. Působí též v Ženevě a Bernu, při­spívá do nového curyšského měsíčníku pro literaturu a umění Sirius, navazuje trvalé přátelství s Christianem Schadem, malířem tzv. nové věcnosti.

Koncem června 1917 se Serner vrátil do Curychu, připojil se k dadaistům kolem Tristana Tzary a hned se stal vůdčí osobností nového hnutí, jeho teoretikem, organizátorem a propagátorem. V roce 1918 sepsal v Lu­ganu stěžejní manifest dadaismu nazvaný Letzte Locke­rung – Poslední uvolnění (česky vyšel teprve roku 2014 v excelentním překladu/převodu Radovana Charváta). Roku 1919 dokončuje sbírku povídek U modré opice a s Ottou Flakem a Tristanem Tzarou zakládá v Ženevě dadaistický časopis Der Zeltweg, jehož první číslo bylo i posledním. V prosinci 1919 se ještě zúčastnil zahá­jení Prvního světového kongresu dadaistů v Ženevě a v březnu 1920 organizoval potrhlý ženevský Grand Bal Dada. Švýcarská policie jej tehdy podezřívala, že je placeným bolševickým agentem.

Podzim 1920 strávil v Paříži – navštívil zde Andrého Bretona a absolvoval kavárenskou hádku s Tristanem Tzarou, který jej ozna­čil za megalomana a šílence. Dadaismus byl pro Sernera již passé. V kapse má československý pas a po krátkém pobytu mezi Paříží a Neapolí míří v prosinci 1920 do Berlína, pulsující metropole výmarského Německa. Serner je ovšem duch neklidný – během let 1921 až 1922 pobývá, někdy i opakovaně, v Paříži a Neapoli, ve Frankfurtu nad Mohanem, Hannoveru, Berlíně, Mnichově, u Tegernsee a v Drážďanech a posléze také v Chebu, kde 5. srpna 1922 převzal potvrzení o propuš­tění z evidence 33. záložního pěšího pluku. V Janově navštívil přítele Christiana Schada a prohlašoval, že se chce jen tak "promenovat Evropou".

V následujících letech se toulal po Německu, Ra­kousku, Francii, Itálii a Švýcarsku. Roku 1924 přerušil dlouholetou spolupráci s nakladatelstvím Steegemann, pročež jeho nový "erotický" román Die Tigerin vychází roku 1925 v berlínském nakladatelství Eleny Gottschalk. To už se střední Evropou šíří zvěsti, že je Serner "mezi­národním hochštaplerem" a navíc "majitelem bordelu". Vůči jeho osobě se rovněž objevují první antisemitské invektivy, nacistický Völkischer Beobachter o něm psal jako o "obchodníku s děvkami".

"Zvrhlá literatura" aneb Vstříc zkáze

Na jaře 1927 měla v berlínském Theater am ZOO svou skandální premiéru Sernerova "gaunerská" tříaktov­ka nazvaná Posada, jejíž reprízování bylo policejně zakázáno. V letech 1929 až 1930 tráví Walter Serner několik měsíců v Československu – především v Praze, Marián­ských Lázních a rodných Karlových Varech, následně se z neznámých důvodů objevuje v Barceloně a Že­nevě.

Vítězství Hitlerových nacionálních socialistů v roce 1933 znamenalo konec snu o demokratickém Německu jakožto evropské kulturní velmoci. Serne­rovo dílo se okamžitě ocitne na seznamu zakázaných knih jako "brak ohrožující mravnost", je zabavováno nacistickými cenzory a společně s dalšími "škodlivý­mi knihami" veřejně páleno jako "zvrhlá literatura". V únoru 1938 se Serner oženil se svou dlouholetou přítelkyní Dorotheou Herz, pohlednou berlínskou Židovkou. Manželé, prchající před dusnou atmosférou nacionálně-socialistického Německa, se usazují v Pra­ze na adrese Revoluční 30/1248, roku 1939 se stěhují do ulice V Kolkovně 5/920.

V letech 1939 až 1940 se marně snažili o únik z Evropy, totiž o vystěhování do čínské Šanghaje. Dne 10. srpna 1942 byli manželé Sernerovi na základě rasistických antisemitských zá­konů deportováni do ghetta v Terezíně a odtud již 20. srpna pokračovali transportem na východ. Vlaková souprava německých říšských drah dorazila 23. srpna 1942 do lotyšské Rigy, z níž měli být Walter a Dorothea Sernerovi odvezeni do nedalekého koncentračního tábora Salaspils. Nakonec však byli ještě téhož dne zastřeleni a pohřbeni v masovém hrobě v rižském lese Biķernieki.

Serner stále inspirující aneb "Klid je skutečná katastrofa"

Walter Serner, geniální provokatér a dynamický eklek­tik tvořící ve zvláštním chvatu – jako by tušil, že se nedožije stáří – představuje symbolickou osobnost meziválečné evropské kultury. "Fenomén Serner" in­spiruje i současné literáty, jak dokládá výrok rakouské nobelistky Elfriede Jelinek z roku 2005: "Formovaly mě také všechny literární směry, které se zabývaly jazykem samotným, takže například i dada – z tohoto okruhu především jistý Walter Serner, který pochází ze stejného kulturního okruhu jako Franz Kafka…"

Život a dílo Waltera Sernera jsou tak skutečně důležitou česko-německo-židovskou čili středoevropskou komponentou někdejšího dadaismu. Snad to nevyzní cynicky ("sernerovsky"), ale možná se náš sarkastický hrdina usmíval i nad masovým hrobem, do něhož byl záhy vhozen svými vrahy. A možná si přitom s úšklebkem recitoval úryvky ze svého dadaistického manifestu Poslední uvolnění: "Je všeobecně známo, že pes není houpací síť." – "Člověk musí svou hlavu ostý­chavě, ale s jistotou namočit do mozku svého souseda jako do shnilého vejce." – "Golgota byla dětskou hrou v porovnání s krachem, který nedávno zohavil tvář střední Evropy." – "Války jsou nejtěžší průjmy. Svoboda je lunapark. Klid je skutečná katastrofa."

Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů a garant Literární ceny Waltera Sernera.